Parní lázně používali v minulosti nejenom staří Římané a Řekové, ale používání parních lázní je známé i v severní a jižní Americe starými Mayi , Aztéky a jejich předchůdci Toltéky. Hlavní funkcí lázní byla tělesná a duševní očista. Ve starém Římě pak parní lázně sloužily hlavně k relaxaci, odpočinku, společenským hrám a k léčebným účelům (viz starověké lázeňské město Herkulaneum).

Naproti tomu využití parních lázní kulturami severní a jižní Ameriky mělo výrazně spiritualistický charakter. Siuxové nazývali svůj obřad inipi, Aztékové nazývali parní lázeň temazcal či tamazcal , Mayové a Toltékové pak zumpulche .Rituální obřady spojené s parní lázní pak řídil šaman či medicinman. Nejprve se v temné místnosti symbolizující lůno matky Země rozpálily posvátné kameny , které byly poté polévány horkou vodou s výtažky bylin jako máta , tymián, bazalka a rozmarýn. Teprve po takto zahájeném obřadu mohli vstoupit ostatní účastníci. Archeologické vykopávky v mexickém Chichen Itza a guatemalském Tikalu objevily zbytky parních lázní ze 7stol. Lázně byly postaveny z kamenných kvádrů krytých pálenými taškami, teplotu v lázni udržovala kamenná pec ze které se do potní místnosti přiváděla pára a teplota se udržovala kolem 45°C. Kromě rituálních obřadů používaly parní lázně mayské rodičky, které absolvovaly parní lázeň před porodem i po něm a nezřídka se stalo že v parní lázni proběhl za asistence ranhojiče i vlastní porod.Aztéčtí lékaři doporučovali lázně pro léčbu nervových ,kožních i horečnatých onemocnění a dále pak pro léčbu revmatismu.

Vraťme se však do Evropy a středomoří, do kolébky naší civilizace do období 200let před Kristem. V té době ve středozemí existovaly bohaté řecké státy, Kartágo a na výsluní se dere Řím budoucí několikasetletý vládce Evropy, části Asie a Afriky. A právě v této době začíná největší rozmach lázeňství a péče o tělo, jaké naše civilizace kdy poznala.

Římané přisuzovali lázním nejen funkci očistnou a léčebnou, ale i funkci společenskou a relaxační. Chodili si sem odpočinout, na masáže, na úpravu vlasů, oholit, ale scházeli se zde i, aby uzavřeli významné obchody. Senátoři, edilové a další významní členové římské společnosti zde projednávali v kuloárních jednáních nové zákony a nařízení. Existovaly lázně městské – thermae a lázně soukromé.

V 1.stol. našeho letopočtu každá větší patricijská římská vila měla takovéto lázně a některé patřící těm nejmocnějším, měly dokonce i vnitřní vytápěné bazény.

Lázně byly vlhké – tepidária – s parou, a suché – sudatoria. K největšímu rozmachu lázeňství došlo za císařské éry, kdy se stavěly mohutné stavby se sloupovími obložené mramorem, vybavené veškerou soudobou technikou a luxusem. V období kolem roku 200 našeho letopočtu bylo v Římě 178 veřejných lázní a ve 4. stol. to bylo už tisíc.

Lázně různé velikosti byly rozesety po celé Římské říši – nalezli by jste je v Ostii , Brundisiu, Pompejích,… ale i v provinciích Afrika, Asie (Efesos,Miletos…,). Vznikla i speciální lázeňská města, jako byly Baje, kde měla své lázeňské vily římská aristokracie, Herkulaneum, lázeňské město na úpatí Vesuvu s mnoha hotely a lázeňskými zařízeními, využívajícími teplých termálních sopečných pramenů. Zde se do parních lázní přiváděly z nedalekého Vesuvu sirné výpary a přimíchávaly se do páry vháněné do tepidária. Římané (původně Řekové) zde takto léčili mnoho nemocí, jako lupenku a další kožní onemocnění, neplodnost, nervová onemocnění, artritidu a revma.

Po rozpadu římského impéria v 5. stol. se o udržení tradice parních lázní ve středomoří postaraly národy z bývalých římských provincií. Byli to převážně maurové ( Arabové) a posléze Turci viz turecká lázeň, kteří nalezli zálibu v parních lázních. V období otomanské říše v 16. stol. byly lázně symbolem přepychu a rozkoše přirovnávané k pozemskému ráji.